Pohádky ke čtení
O kocourkovi
Pohádka je volně ke stažení a má celkem 9 dílů, které budu postupně přidávat.
Vypráví o kocourkovi, který je kouzelný. Díky němu se Péťa dostane do magického světa, kde zažívá různé radosti a objevuje svět fantazie.
Tato pohádka je relaxační, velmi dobře se dá použít před spaním, kdy nejlépe účinkuje pro klidný spánek.
Příběhy jsem vymýšlela mému synovi, aby se nebál usnout. Většinou pak usínal spokojený a s úsměvem na tváři. A to chce každá máma. 
Pohádka je psaná pro všechny, spíše osloví ty menší z nás. 
Užijte si čtení!
Právě jste otevřeli knížku plnou báječných možností a zážitků.
Pohodlně se usaďte a plnými doušky vychutnávejte vše, co Vám během čtení přijde na mysl...
Tato knížka je věnována s láskou všem dětem a jejich rodičům.
Pojďme si společně vzpomenout, jak osvobozující je být dítkem s nekonečnou fantazií a neutuchající zvědavostí.
Srdce je třeba krmit láskou, jedině pak okolo nás vzniká láskyplný svět :)
Pojďte dál do Kouzelného světa...
Kocourek a sladký ráj
Byl krásný den a Péťa šel se svojí maminkou okolo parku obrostlého vysokým zeleným křovím. Nebylo skrz něj vůbec nic vidět a Péťa byl zvědavý, co za tím zeleným plotem je. Maminka vezla kočárek s jeho sestřičkou a nákupem a přitom si povídala s paní, kterou cestou potkali. Najednou Péťa našel díru v keři. Byl tolik zvědavý co se uvnitř skrývá, že vlezl do díry, protáhl se skrz větvičky a hned byl na druhé straně. Uviděl udržovaný park s cestičkami a posekaným, upraveným trávníkem. Kousek dál uviděl krásnou, velikou fontánu plnou vody. Byla zdobená soškami a Péťovi se moc líbila. „Snad mě maminka nebude hledat tak rychle, jen chvilku se na ni podívám“, pomyslel si malý chlapeček s hnědými vlásky.
Přišel k fontáně blíž, ale ani se nedostal k vodě, když si všiml černého kocoura, který seděl kousíček od něj a spokojeně se na něj díval. „Ahoj Péťo“, řekl najednou kocourek. Péťa se podivil: „Kocourku, ty umíš mluvit??“ „Ano. Umím“, řekl vlídně kocourek a hezky se na Péťu usmál. „Jsem přece kouzelný kocourek“, dodal. „Téda, to je ale zvláštní. Ty umíš kouzlit kocourku, když jsi kouzelný?“ zeptal se hned Péťa. „Jsi chytrý kluk Péťo. Ano, tak trochu kouzit umím.“ Odpověděl kocourek. Péťa se chvilku procházel okolo fontány a přemýšlel. „A kocourku, zahrajeme si nějakou hru?“ navrhl Péťa. „A jakou hru by sis chtěl zahrát Péťo?“ ptal se ochotně kocourek. „No tak třeba na schovávanou, tu mám moc rád. Umíš hrát schovku kocourku?“ zajímal se Péťa. „To víš, že umím Péťo. Chceš pikat ty, nebo mám počítat já?“ „Kocourku raději bych počítal první, umím už do pěti, víš?“ A tak se kocourek šel schovat a Péťa počítal: „Jedna...dva...tři...čtyři...pět, už jdu“ zavolal Péťa nahlas. Kocourka neviděl a tak obešel celou fotánu, aby se podíval, jestli se neschovává zrovna tam za ní. Kocourek tam ale nebyl a tak se Péťa rozhlížel po parku a hledal ho. Pak o kousek dál uviděl, jak kocourek sedí u nějakých dvěří, které jsou pootevřené a uvnitř se něco hýbe. Utíkal za kocourkem, aby se podíval, co to tam je. „Copak to tu máš kocourku? Tohle neznám“, řekl Péťa. Díval se odkud se ty dveře vzaly. Za nimi nic nebylo, prostě jen tak stály na trávě. „To je nějaké kouzlo kocourku, že jo?“ ptal se hned Péťa. „To jsou kouzelné dveře Péťo. Vedou do kouzelného světa.“ odpověděl černý kocourek.
Péťa byl moc zvědavý a tak nakoukl dovnitř. Byl tam park, kde se houpaly děti na houpačkách, hrály si na pískovišti, klouzaly se na klouzačce, honily se a byly na sebe moc hodné. Ale nebyl tam ani jeden dospělák. To Péťu trochu zarazilo a tak se hned kocourka zeptal, co je to za kouzelný svět a proč tu není žádný dospělý? Děti přece potřebují rodiče a nesmí nikam sami. „No, Péťo, tenhle kouzelný svět patří jen dětem. Hodným dětem. Ty jsi také hodný a tak mě můžeš vidět. Sem do kouzelného světa dospěláci nechodí. Přestali už věřit na kouzla a mají plné hlavinky starostí. Ale tady v kouzelném světě jsou děti, které věří v kouzla a zázraky. Tady jsou děti šťastné a chodí si sem hrát. Pokud by tě to zajímalo, mohl bych ti to tu ukázat,“ pověděl kocourek a pokračoval: „Samozřejmě jen na chvíli, aby si maminka o tebe nedělala starosti“. „Jé, to opravdu můžu?“ ptal se natěšeně Péťa. „Ano, můžeš. Ale musím ti Péťo připomenout, že takhle se někam vydat sám bez rodičů nikdy nesmíš. Já jsem kouzelný kocourek a jsem z kouzelného světa, ale ty Péťo nikdy s nikým jiným a nikam sám nechoď. Kouzelný svět je jen ten, do kterého tě zavedu já, žádný jiný není.“ „Dobře kocourku.“ slíbil Péťa. „Vždycky tě pak dovedu zpátky tam, kde je tvá maminka,“ slíbil kocourek. „Ale teď Péťo, máš rád kakao a čokoládu?“ ptal se kocourek a zvedl se směrem ke kouzelným dveřím. „Mám kocourku. Mám moc rád kakao. A čokoládu taky. Jen jí nesmím jíst moc, aby mi nebylo špatně, říká maminka.“ „To má pravdu Péťo, ale jednou za čas si můžeme zamlsat,“ usmál se kocourek a prošel kouzelnými dveřmi.
Péťa se odvážil udělat první krok do kouzelného světa a prošel dveřmi také. Dveře se najednou zavřely a začaly kouzelně mizet. Zbyly po nich jen třpytky. To Péťu trochu vylekalo, ale když se podíval na spokojené a veselé děti, hned ho to přešlo a popoběhl za kocourkem, který už šel po písečné cestičce někam dál. „Kam jdeme kocourku?“ zeptal se péťa. „Jdeme do jedné země, kde mají kakao. Ukážu ti to tu trochu,“ usmál se kocourek a mířil přímo na rozcestí, kde kousek za malým kopečkem byl vidět hnědý most. Všude bylo čisto a keře i stromy se krásně zelenaly. Poletovali tu motýli a zpívali tu ptáci. Na obloze ani jeden mráček a sluníčko příjemně hřálo. Když došli k mostu, Péťa nemohl uvěřit vlastním očím. Ten most je celý z ČOKOLÁDY! „Téda kocourku, podívej! Ten most je celý čokoládový!“ divil se Péťa, protože ještě nikdy nic takového neviděl. Kocourek stoupl na most a šel dál na druhý břeh. Péťa si pořád prohlížel čokoládový most. Měl takovou chuť se do něj zakousnout, ale raději šel za kocourkem. Ten si sedl a díval se do kraje před nimi. Péťa konečně odtrhl oči od čokoládového mostu a došel ke kocourkovi.
Najednou ale ztratil slova, když se podíval tam, kam se dívá kocourek. „Tohle je náš Sladký ráj Péťo,“ oznámil kocourek a nechal Péťu, aby se pořádně rozhlédl po krajině. Cesty byly lemované lízátky, na keřích a stromech rostly různé bonbóny, domečky tam byly z perníku a čokolády, u dalšího mostu bylo vidět rybník s kakaem a brčky, motýli, kteří okolo poletovali byli z gumových medvídků, zvířátka z marschmalownů, všude rostla cukrová vata, v potůčku tekla duhová limonáda a vlastně všechno tam bylo vyrobeno z nějakých sladkých dobrot. Péťa byl úplně vedle z toho, co právě vidí. Tak moc si chtěl utrhnout z keře ovocný bonbón, nebo se napít kakaa. „Kocourku, prosím, mohl bych si utrhnout jeden bonbón?“ zeptal se. „Ale Péťo. Vždyť tohle je kouzelná země pro děti, můžeš ochutnat co budeš jen chtít,“ řekl s úsměvem kocourek a pobídl ho packou. „Vážně?“ radostí nadskočil Péťa a už si očima vybíral, do čeho se zakousne jako první. „Támhle na perníkovém stolečku jsou papírové sáčky, do kterých si můžeš dobroty nabrat,“ poradil kocourek. Péťa neváhal a šel si pro jeden. Nabral si bonbóny z keříků okolo cesty, žužu natrhal ze stromu, pak si utrhl pár karamelových kopretin a nabral si růže z cukrové vaty. Opodál si posbíral lentilky, které zdobily čokoládový plot, utrhl kyselé cukrové jablíčko ze skořicové jabloně a ukrojil si kousek z čokoládového dortíku, který vyrostl na rostlině s dlouhými listy, co vypadala jako veliká hvězdice. Pak si do kelímku nabral kakao z rybníčku a dal do něj brčko. To byla dobrota! A nakonec se ještě zakousl do plotu jednoho z domečků, který připomínal perníkovou chaloupku. Perníček byl měkký a barevná poleva se jen rozplývala v ústech. Péťa byl tak spokojený. Usmíval se celou cestu, než došli na konec cukrového ráje.
V tu chvíli kocourek povídá: „Péťo, tady jsme na konci téhle sladké země. A určitě víš co dělá cukr s tvými zoubky, že ano?“ „Vím kocourku. Měl bych si vyčistil zoubky, abych je neměl zkažené,“ odpověděl Péťa. „Ano Péťo. Říkáš to správně. A tady je další z kouzelných rájů našeho kouzelného světa. Pojď, přejdeme přes další most.“ A tak se oba vydali na cestu. Došli do země, kde rostly samé zubní kartáčky všech možných barev a kouzelné pasty na zoubky, které měly různé příchutě. Plot tvořila řada kartáčků, židličky vypadaly jako zoubkové stoličky a na stromech rostly tuby s pastou na zoubky. Místo ptáků tam poletovaly okřídlené zoubky a ve vodopádu tekla modrá zubní voda. Každému z dětí se tam ukáže jeho vlastní umyvadlo se zrcadlem přesně ve chvíli, kdy si vybere svůj vlastní kartáček a zubní pastu. Pak si každý může hezky vyčistit zoubky. Péťa zíral na louku plnou kartáčků. Byly tam zelené, modré, ale i růžové a fialové se třpytkami, také kartáčky, které se samy třesou při čištění a nebo kartáčky mluvící. To byla ale legrace. Péťa si nemohl vybrat, ale nakonec si zvolil kartáček zelený, vlnkovaný a pastu s jahodovou příchutí, kterou měl moc rád. Hned přilétlo umyvadlo, kde byl připravený plný kelímek s vodou a ručník. Péťa si mohl skvěle vyčistit zoubky. Když měl hotovo, kocourek Péťu odvedl zpět k houpačce a pískovišti, kudy přišli kouzelnými dveřmi.
„Kocourku, a kam jdeme teď?“ ptal se Péťa. „Teď už tě Péťo doprovodím zpátky do Vašeho světa.“ Hned na louce za malým křovím bylo vidět pootevřené kouzelné dveře. „Vážně už musíme jít?“ zeptal se trochu zklamaně Péťa. „Péťo, to víš, že musíme. Tohle je kouzelný svět, který je tu pro děti, ale všechny děti se pak musí vrátit zpátky k mamince. Vždyť by se jejich maminkám stýskalo. A dětem pak určitě taky,“ vysvětlil kocourek Péťovi a usmál se na něj.“ „A budu se moct ještě někdy vrátit?“ chtěl vědět hnědovlasý klouček, protože se mu tam moc líbilo. „Ano Péťo. Vždy, když si na mě vzpomeneš a budeš s maminkou někde opodál, objevím se a můžeme zase jít do kouzelného světa. Souhlasíš?“ „Ano kocourku,“ odpověděl spokojeně Péťa. Měl takovou radost, že může zase někdy přijít, že ho smutek úplně přešel. Byl šťastný a těšil se na kocourka a příští návštěvu Kouzelného světa.
Teď věděl, že už může v klidu jít zpátky za maminkou, která už ho jistě hledá. Jen co prošli s kocourkem zpátky kouzelnými dveřmi, díval se Péťa po mamince. Zjistil, že maminka jde stále cestou okolo toho vysokého křoví, kterým na začátku Péťa prolezl. Čas, který byl Péťa v kouzelném světě vůbec neutekl, takže se Péťa mohl v klidu vrátit k mamince, aniž by se o něj kdy maminka bála. V tu chvíli dveře od kouzelného světa začaly mizet.
Kocourek se posadil a rozloučil se: „Tak se měj krásně Péťo a až zase půjdeš okolo parku, tak si na mě vzpomeň a já za tebou přijdu.“ „Ano kocourku. Děkuju ti,“ řekl Péťa, usmál se a upaloval za maminkou. Než vyšel z parku, ještě se ohlédl, aby zamával kocourkovi. Ten už seděl u fontány a olizoval si tlapku. Péťa doběhl maminku a chytil se jí za ruku. Maminka se na něj usmála a dál si povídala s paní, která šla vedle ní. Když se pak Péťa snažil očima najít kocourka skrz veliké křoví, už ho neviděl. Vzpomínal však, co všechno mu kocourek ukázal, jak chutnalo kakao a perník ukousnutý přímo z domečku a jak si čistil zoubky jeho vlastním kartáčkem, který pocházel z louky plné dalších barevných kartáčků.
Nejvíc ho ale zajímalo, kolik dalších zemí ještě v kouzelném světě je a jestli je tam třeba také nějaká země s autíčky, nebo se zvířátky, co mluví. Byl moc zvědavý a už se nemohl dočkat, až zase bude moci s kocourkem navštívit tenhle zvláštní, ale krásný kouzelný ráj.
